Jako mladá milovala sport, ale z politických důvodů (jen proto, že její babička byla Němka) jí nebylo dovoleno jít studovat ani
střední školu s maturitou a mohla jít jen na textilku. Později si pak mohla dodělat maturitu při práci. Dělala mistrovou v textilní výrobě a byla u všech velmi oblíbená. Říkávali jí Mařenko nebo také Maruško.

Uměla výborně německy, měla moc ráda zahrádkaření, vaření i pečení, uměla skvěle šít, háčkovat i plést. Dokázala se radovat z maličkostí. A vždycky s ní byla legrace. Vždy stavěla potřeby druhých před své vlastní. Uměla šířit lásku kolem sebe.

Vždy si poradila. Už jste se někdy ztratili s malou dcerkou v Maďarském podchodu bez mobilu, mapy a neuměli ani slovo maďarsky a za chvíli vám jel autobus, kterým jste se měli vrátit do ČR? Nezpanikařila, zastavovala jednoho člověka po druhém, dokud nenarazila na někoho, kdo bude umět německy, aby jí ukázal cestu. Její trpělivost a vytrvalost se vyplatila.

Moc si přála cestovat, ale nejdřív to nešlo kvůli režimu a pak na to nebyly peníze. Jezdila aspoň na poznávací zájezdy autobusem a moc si to užívala. Byla skromná a nikdy si nestěžovala. Dokázala vyjít opravdu s málem.

Vdávala se na svou dobu dost pozdě a svou jedinou dceru měla až ve svých 34 letech. Snažila se jí naučit všemu, co sama uměla a byla to nejlepší maminka, jakou si dokážete představit. Nikdy na dcerku nevztáhla ruku.

Zůstala roztomilá vzpomínka, jak jednou malá zlobila a maminka se tak rozzlobila, že jí řekla: „Už tě nechci! Sbal si věcí a ráno tě půjdeme prodat na trh!“ Holčičce bylo asi 5 roků a ráno stála se slzičkou v oku u vchodových dveří s panenkou v náručí, připravená, že jí půjde maminka prodat. Skončilo to jen velkým obětím.

Moc si přála, aby šla její dcera studovat vysokou školu. Měla k tomu prý všechny předpoklady. Ta ji místo toho udělala babičkou. Přijala to s radostí od první chvíle a byla z ní nejlepší babička na světě.

Navždy po ní zbude hluboká vzpomínka a nezaplněné místo v našich srdcích.