Téměř každý víkend jsem zůstal u svého strýce, který byl mým hrdinou a největším vzorem v mém životě. Můj strýc Joseph byl impozantní muž, přes 2 metry vysoký, bývalý policejní inspektor a obdivovaný mnoha lidmi. Během německé okupace pomáhal mnoha českým lidem přežít a nakonec po dodání zbraní k odporu byl poslán do koncentračního tábora Buchenwald. Přežil a vyprávěl mi mnoho příběhů ze svého života. Můj domácí život byl jednoduchý. Moji rodiče se měli moc rádi, nikdy je nebylo slyšet, jak se hádají, a žili jsme docela v pohodě.  Když jsem byl malý, neuvědomoval jsme si, že můj otec je velmi chytrý muž. Byl profesorem, napsal několik článků v časopisech a byl autoritou pro ekonomiku. Dostal se do horké situace za kritiku českého komunistického režimu a nakonec byl režimem odeslán dělat sekundárního učitele v malém městě. Nevadilo mu to. Byl docela šťastný a staral se o své studenty. Moje matka byla úžasná žena s otevřeným srdcem. Podporovala mnoho chudých rodin v našem sousedství. Vzpomínám si na jedno Vánoce, můj otec se podařilo dostat k večeři krůtu, ale po několika dnech zmizela. Na dotaz, co se stalo s krůtou, maminka odpověděla, že ji prý sežral pes.  Legrační, protože jsme neměli psa. Ukázalo se, že ji dala rodině přes silnici, která neměla co jíst. Takových zvláštních situací bylo hodně. Mnohokrát jsem přišel domů ze školy a sedělo u nás pár malých dětí a jedly. Přestal jsme se ptát a zvykl si na to.  Na konci měsíce nám často došly peníze a museli jsme jíst k večeři jen chleba s máslem.  Nebyli jsme chudí, ale charitativní maminka měla velkou spotřebu.  Všichni jsme přijali její způsoby a žili šťastně. Když jsem byl malý chlapec, dokonce jsem věřil propagandistickým řeším, které učili ve školách, a byl jsem hrdý na to, že mi kolem krku nosil červený prapor a byl dobrým pionýrem. Moji rodiče poslouchali rádio Svobodnou Evropu a jednoho dne mě táta slyšel mluvit se svými přáteli o světových zprávách a mírně zpanikařil. Mnozí z našich přátel byli zatčeni a uvězněni za poslech zahraničních zpráv. Naštěstí se tentokrát nic nestalo a život pokračoval jako obvykle.

Později v mém životě jsem začal zpochybňovat mnoho věcí v naší společnosti a stal se docela rebelem a často jsem se svými učiteli hádal o historii a politické situaci. Když mi bylo 15, chtěl jsem cestovat. Bohužel bylo možné cestovat pouze do zemí komunistického bloku. I tak bylo nesmírně obtížné získat povolení k cestování. Naštěstí muž, který vystavoval povolení, měl dceru ve škole, kde učil můj otec, takže po troše tlaku mi dal povolení k návštěvě zemí. Moji rodiče nebyli moc šťastní z toho, že budu cestovat sám, ale po troše přesvědčování mě nechali jít. Takže jsem si vzal batoh s nějakým oblečením a rodiče mi dali pár stokorun na můj výlet. Trvalo to něco přes dva měsíce, protože od 1. září jsem se chystal zahájit další kapitolu ve svém vzdělávání. Moji rodiče chtěli, abych měl dobré vzdělání, ale bohužel moje protikomunistické chování a odmítnutí rodiny připojit se ke komunistické straně, mi znemožnily navštěvovat dobrou školu. Jedinou možností pro mě tedy bylo zapojit se do zemědělství, kde byl nedostatek pracovníků. S tátou jsme pracovali na nějakém řešení. Lesnictví bylo klasifikováno jako součást zemědělství, a tak jsme se rozhodli, že se vyučím jako lesnický dělník – dřevorubec a asi po roce se mohu pokusit požádat o přijetí na lesnickou školu.

Každopádně zpět na mou cestu. Naplánoval jsem stopování na Slovensko, dál přes Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, Albánii a zpět do Maďarska a do Čech.  Cesta byla velmi vzrušující, plná dobrodružství a zábavy. Ztratil jsem se v Transylvánských horách, cestoval jsem s rumunskými cigány, spal jsem v kostelech nebo venku, potkal mnoho zajímavých i méně zajímavých lidí a důkladně si užil svůj výlet.

Po bezpečném návratu domů jsem nastoupil do učení na lesního dělníka. Bylo to těžké, ale brzy jsem si na to zvykl, naučil se mnoho užitečných technik a po jednom roce jsem se přihlásil na technickou školu. Byl opět odmítnut, takže další rok pracoval v lesích. Po druhém roce jsem byl přijat a znovu jsem začal studovat. Byl jsem rozumným studentem, nikoli vrcholem nebo spodkem třídy.

V té době jsem se více zajímal o dívky, pak jsem tvrdě studoval. Na začátku třetího roku jsem potkal dívku a začali jsme znovu mluvit o cestování. Situace v Československu se zlepšovala, všechno se měnilo. Byl to začátek roku 1968. Hovořili dokonce o demontáži hraničního plotu a nechali lidi cestovat do zahraničí. U moci byl muž, zvaný Dubček, který mluvil velmi rozumně. To byla naše šance. Požádal jsme o víza a do konce června jsem byl připraven jet. Přímo do západního Německa, Francie, Belgie a do Anglie. Stopování bylo pro moji přítelkyni docela těžké, nebyla moc spokojená s vlhkem a dlouhým chozením. S našimi omezenými zdroji to ale jinak nešlo.

Zůstali jsme v Anglii měsíc, užili jsme si všechno, potkali některé zajímavé lidi a obecně jsme se bavili. V srpnu jsme se vydali na cestu zpět stopem po Evropě. Před překročením hranice jsme navštívili v Norimberku mého bratrance z druhého kolene. Uprostřed noci jsme se ho probudili a řekli nám, že se něco děje v Československu. Celou noc jsme poslouchali rádio, protože naši zemi napadli ruské jednotky. Postupně přestávaly vysílat rozhlasové stanice jedna po druhé, protože je převzali vojáci. Bylo to velmi dramatické. Příští ráno nám bylo řečeno, že hranice s Československem jsou uzavřeny a střeženy ruskou armádou.

 Německo prý zřídilo tábory pro uprchlíky, kterým se ještě podařilo dostat ven, než Rusové převzali kontrolu hranic. Spousta amerických válečných strojů se pohybovala směrem k hranici. Osobně jsem neměl chuť jít do uprchlického tábora v Německu, tak jsem svou přítelkyni přesvědčoval, abychom se pokusili vrátit do Anglie. Chtěla zůstat v Norimberku a doufat, že se hranice otevře, a budeme se moci vrátit domů. Tak jsme čekali další den, ale situace v Československu se jen zhoršovala. Celá vláda byla přesunuta do Ruska a hranice měly být na nějakou dobu uzavřeny. V žádném případě jsem se tam nechtěl vracet, tak jsme se vydali stopem zpět do Anglie. Bylo to rychlé, měli jsme českou vlajku, takže nás hned vzali a příští den jsme se dostali do Calais. Nastoupili jsme na trajekt, ale tam jsme se dostali do problému s britským imigračním důstojníkem. V podstatě jsme neměli žádné vízum, takže nám sdělil, že se musíme vrátit zpět do Francie. Pár lidí nám pomáhalo vysvětlit situaci, ale imigrační úředník neměl zájem. V Doveru všichni vystoupili z trajektu a my jsme tam zůstali sami a čekali, až se trajekt vrátí do Francie. Najednou se ve dveřích objevilo šest policistů a začali se dohadovat s imigračním. Opravdu jsme nechápali, co se děje, ale dva policisté se nás vzali a šli s námi z trajektu do policejní stanice v Doveru. Pravděpodobně někdo šel na policejní stanici a řekl jim, že dva uprchlíci z Československa byli zadržováni imigračním na lodi, takže se rozhodli nás zachránit. Zůstali jsme na stanici přes noc a většinu následujícího dne. Bylo o nás velmi dobře postaráno. Měli jsme dobré jídlo a spali v cele, ale nebyli jsme zamčeni. Další den nás přišel navštívit někdo z imigrace, mluvil rusky a položil nám několik otázek. Poté nám dali razítko do pasu a řekli nám, abychom se hlásili k přistěhovalectví za jeden rok. A to bylo všechno. Byli jsme v Anglii, úplně bez peněz, ale mohli jsme začít nový život.

Poté, co nás pustili, jsme se vydali stopem do Londýna. Brzy nás vzal muž, který se ukázal být Maďarem a který žil v zemi od války. Řekli jsme mu náš příběh, nabídl pomoc, ale bylo na něm něco, co se mi nelíbilo. Takže jsme odmítli jeho nabídku pomoci, cestovali jsme s ním několik kilometrů a tentokrát nás vzal pár z Whitney poblíž Oxfordu. Vysvětlili jsme jim naši existenční situaci a nabídli nám u sebe doma ubytování a snažili se nám pomoci.

Zůstali jsme s nimi několik dní a byli jsme překvapeni jejich velkorysostí a otevřeným srdcem. Zařídili pro nás sbírku v místní vesnici, nasytili nás a mnoho lidí nám dalo oblečení a peníze do začátku. Měli známého ve vesnici, který byl šéfem v továrně na oděvy John Craig a nabídl, že nás zaměstná v Londýně. Takže jsme poděkovali vašim dobrodincům ve Whitney a poté nás jeden známý vzal na návštěvu továrny. Všichni tam byli velmi přátelští a má přítelkyně Marta dostala práci mechanika a já práci prodavače v showroomu na západním konci Londýna. Šéf továrny pro nás připravil místnost, nedaleko od práce, hned za Bow road na východním konci. Pokoj byl velmi ošuntělý, společná koupelna a kuchyň s některými irskými dělníky. Vyčistili jsme místnost a začali náš život v Londýně. Opět jsme byli docela překvapeni vstřícností všech lidí v Londýně, nikdy jsme se necítili nevítáni a nikdy nám nebylo řečeno ani se necítili, jako bychom tam nepatřili.

Když přítelkyně onemocněla a nevěděli jsme kde hledat pomoc, šel jsem se zeptat na policejní stanici na Bow Street. Policie věděla, kde žijeme a zařídila, aby nás doktor navštívil do 20 minut. Jak to věděli? Právě jsme se nastěhovali, nikde jsme se nezaregistrovali. Naštěstí to nebylo nic vážného a byla rychle v pořádku. Oblast, ve které jsme žili, byla velmi drsná, ale překvapivě přátelská a snadno dostupná. Mnoho věcí bylo neočekávaných. Například jsme šli do kina na Bow Street a přišel jsem o peněženku se všemi našimi úsporami. Další den, i když jsem neočekával žádné výsledky, jsem se šel zeptat a naštěstí někdo peněženku našel a se všemi penězi ji odevzdal v kanceláři. Odmítl všechny odměny a řekl, že by jiný udělal totéž. Ne v Československu. Každý den jsme cestovali do práce a začali šetřit peníze na lepší ubytování. Brzy jsme se naučili jazyk, abychom byli schopni komunikovat, takže život nebyl špatný. Jen jedna věc nás trápila. Co naši rodiče v Československu. Musí se bát, co je se s námi. Použití telefonu nebylo možné a všechny linky do Československa byly uzavřeny. Nakonec jsem našel nákladní automobil, který čekal na návrat, a poté, co jsem mluvil s řidičem, jsem mu dal dopis pro své rodiče. Dopis dostali o dva týdny později. Později jsem zjistil, že moji rodiče stáli každý den na balkóně a dívali se, jestli se nevrátíme domů. O několik týdnů později jsem dostal dopis od svých rodičů, že jsme udělali dobře, že jsme zůstali venku z Československa.  Situace se každým dnem zhoršovala, mnoho lidí bylo zatčeno a komunistická vláda stále zesilovala.

 Jedna věc, kterou bych chtěl říci o Anglii. Nikdo nám nikdy neřekl, že tam nepatříme, nikdy jsem se nesetkal s jakoukoli rétorikou proti přistěhovalcům a vždy jsem měl pocit, že je to můj domov. Někteří Češi, se kterými jsme se setkali, měli problém s tím když nejste registrovaní, nemáte žádné registrační dokumenty a nezaregistrovali jste se tam, kde žijete a pracujete a to je docela rozhodilo. Nikdy jsem neměl ten problém. Po několika týdnech jsme ušetřili dost peněz na to, abychom hledali lepší ubytování. Našli jsme byt na Leyton High Street. Rozumné, i když to bylo přímo na hlavní silnici s veškerým hlučným provozem. Pak jsme se rozhodli konečně se vzít. Maminka Marty mohla přijet do Anglie, aby se zúčastnila naší svatby. Velmi malá svatba, velmi levné prsteny a pouze dva hosté na matrice. Krátce poté se narodil můj syn David. Moc pro mne znamenal. Jediným zklamáním pro mne bylo, že jsem nemohl být u porodu. Porodnici vedly jeptišky a otcové nebyli povoleni. Rád jsem se o něj staral, nakrmil jsem ho a dával ho spát. Když nespal, tak jsem ho dal do sedačky, vzal ho k autu a jel kolem bloku. Jen jsem nastartoval motor, už spal.  V té době jsem vydělával slušné peníze jako vedoucí skladu v John Craig a podařilo se nám koupit malý dům v Leytonu. Bylo to hned vedle železniční trati, v noci to bylo docela hlučné, ale víc jsme si v té době nemohli dovolit všechno. Měli jsme druhého syna Roberta a život byl příjemný a naplňující. Brzy poté jsem změnil svou práci a stal jsem se servisním technikem pro herní automaty pro východní Londýn. Byla to pěkná práce, měl jsem služební auto, spoustu volného času a velmi nezávislou práci. Byla to práce na směny, ale docela snadná, pracoval jsem z domova a měl jsem dost času pro svou rodinu. Poznal jsem mnoho lidí, dobře jsem poznal východní Londýn. Většina strojů byla v hospodách a centrech pro volný čas, takže kdyby se mě někdo zeptal na směr, nasměroval bych ho ho z jedné hospody do druhé. Lidé by si museli myslet, že jsem alkoholik. Nedlouho poté jsme se rozhodli, že potřebujeme větší dům a našli ho v Leytonstone, víceméně orientovaným do parku Wanstead Flats. Vyžadovalo to spoustu práce, ale protože jsme měli spoustu volného času, tak jsme šli do toho. Musel jsem udělat nové rozvody, nainstalovat ústřední topení a zbourat několik stěn. Nevadilo mi to. Bylo to pro budoucnost a život mých dětí na pěkném místě. Zároveň jsem se trochu zapojil do plachtění, složil zkoušky a koupil malou plachetnici. Pojmenoval jsem ji Nemesis a začal chodit k moři tak často, jak jsem mohl. Moje žena se mnou můj koníček nesdílela a chtěla se učit francouzštinu. Chtěla se naučit velmi dobře a našla místo ve Francii, kde se chtěla učit. Platil jsem za její cesty do Francie, ale později jsem našel nějaké dopisy a zjistil jsem, že nešlo o hodiny francouzštiny. Místo toho navštěvovala svého nového přítele. Bylo to pro mě zdrcující. Vždycky jsem snil o šťastné rodině, dlouhém životě spolu s mými chlapci a bylo to pro mě velmi obtížné. Nakonec jsme zahájili rozvodové řízení, a protože jsem nemohl žít takhle, řekl jí, že si může udržet dům a všechno a já se odstěhuji. Vypadalo to, že se v mém životě všechno zhroutilo. Odstěhoval jsme se, skončil bez ničeho.

Následující rok byl velmi hektický a přinesl mnoho změn v mém životě. Přišel jsem o rodinu, o práci a musel jsem dát svou loď své ženě, protože se mi nepodařilo zaplatit jí výživné. Měl jsem byt blízko našeho starého domu, abych mohl být blízko mým synům, ale časem jsem se přestěhoval do Hythe v Kentu. Dostal jsem práci jako specialista na stromy pro místní rozvodnou společnost. Tuto práci jsem si užil. Měl spoustu svobody, v podstatě jsme dva cestovali po Kentu a kontrolovali elektrické vedení, zda do něj nezasahují stromyí. Já a můj partner jsme se stali docela dobře známými. Pokud by někdo měl problém s vyříznutím stromu (příliš velký nebo na těžkém místě, kde by mohl spadnout), zavolali by nás na pomoc. Vzpomínám si na jeden případ, kdy musel být kvůli práci Eurotunelu zkácen veliký dub. Když jsme se tam dostali, na jedné straně dálnice a na druhé straně dráty vysokého napětí.  Byly tam dvě společnosti na vyřezávání stromů, hasiči, všichni mluvili o uzavření dálnice a jeřábu. Probíhaly velké diskuse. Začal jsem motorovou pilou, všichni vypadali ustaraně a během 20 minut strom padl přesně v prostoru bez zásahu. Přivítal nás i šéf Eurotunelu. Rozvodná společnost se bohužel privatizovala a já jsem přišel o práci spolu s mnoha jinými.

Tak jsem se rozhodl prodat svůj byt v Hythe a trávit několik let cestováním po celém světě s batohem. Celkem 5 a půl roku. Přes Asii, jižní a severní Ameriku, Austrálii, Nový Zéland. Byl to dobrý život. Cestoval jsem místními autobusy, čluny a vlaky a potkal neuvěřitelné lidi. I v té době jsem byl se svou přítelkyní Janet. Cestovala se mnou po většině jižní Asie. Byla to prostě úžasná žena. Velmi chytrá a laskavá. Po cestě jsem skončil v České republice s Janet a založili jsme anglickou školu. Chvíli bylo všechno v pořádku, ale udělal jsem něco, čeho stále lituji. Rozešel jsem se s Janet a zamiloval jsem se do mladé Češky. Bylo to hlavně o sexu. Janet byla o něco starší než já a moc se nezajímala o fyzickou část našeho vztahu. Tato mladá žena byla pravým opakem.  Sex byl k dispozici kdykoli ve dne nebo v noci. Milovali jsme se v autě, v lese, dokonce i v řece. Když o tom přemýšlím, byla to jedna z největších chyb v mém životě. Po několika měsících mi chyběla Janet a přála jsem si, abych byl znovu s ní. Ale bylo příliš pozdě, moc jsem jí ublížil a nemohl jsem vrátit čas.  O po mnoha letech se cítím špatně z této epizody mého života. Později jsem se oženil se svou novou českou přítelkyní. Měli jsme spolu syna a přestěhovali se do Anglie. Netrvalo to příliš dlouho a brzy jsem se znovu rozvedl a nastěhoval se ke své nové přítelkyni Moni. Velmi jsem ji miloval, ale bohužel to necítila stejně a tak jsem se rozhodl znovu cestovat do Thajska, protože jsem tu zemi miloval, zejména tropické počasí.

V Thajsku

Začal jsem učit anglický jazyk na místní škole a brzy jsem se usadil. Počasí bylo po většinu času krásné, opravdu jsem si užíval přírodu a snadnou životní úroveň. Navíc jsem zjistil, že výuka byla skvělá zábava. V Thajsku je to velmi zvláštní systém. Nikdo nesmí selhat. Takže i ti nejhloupější lidé vždy přecházejí do další třídy. Některé děti, zvláště chlapci, se neobtěžují učit se cokoli. Vědí, že projdou. Takže to nesmíte brát velmi vážně. Byl jsem šťastný, když se polovině mé třídy podařilo komunikovat v angličtině. Moje mzdy nestály za řeč, ale stačily na přežití. Oženil jsem se s thajskou ženou, se kterou jsme dobře vycházeli spíš jako přátelé než cokoli jiného, a přestěhovali jsme se do nového domu s velkou zahradou. Začal jsem trochu zahradničit a objevil tak svůj nový koníček. Začali mne fascinovat psi. Jednoho jsem získal z Malajsie, jmenoval se Jack a byl to prostě neuvěřitelný pes. Přísahám, že dokázal číst mé myšlenky.  Bez řádného výcviku rozuměl naprosto všemu a udělal cokoli, co jsem chtěl, aby udělal. Pořídil jsem mu fenku Jenny – tentokrát z chovatelských stanic v Laosu. Je to dobrá holka, ale nic jako Jack. Mají spolu dva vrhy se spoustou štěňat a nedokázali udržet krok s poptávkou lidí. Byly prodány do tří dnů po jejich uvedení na internet. Později jsem zjistil, že jedno ze štěňat získalo první místo v testech poslušnosti v Bangkoku. Jack bohužel zemřel, když mu bylo sedm let, na parazity v krvi. Stále mi velmi chybí. Koupil jsem si dalšího psa z Laosu. Jmenuji se Mike a vypadá to, že to bude chytrý pes. Další v rodině je Betty – úplně šílený pes s nevázanou energií. Tohle je teď moje rodina, s výjimkou stovek ptáků v zahradě, netopýrů v kůlně a kočky žijící pod střechou.

Jedna věc, kterou musím říci o Anglii. Celá ta léta, co jsem tam zůstal, jsem nikdy nebyl považován za cizince, nikdy jsem nebyl vybírán nebo diskriminován, protože jsem tam nebyl. Mnoho našich přátel, kteří emigrovali do Evropy, zejména do Německa, Švýcarska, se nikdy necítilo jako doma. I po mnoha letech se vždy cítili jako přistěhovalci. Ve Velké Británii jsem se s tímto problémem nikdy nesetkal.